podzim melancholie smutek

Při pohledu na sebe...

já nevím jak to říct,

je mi z toho smutno,

mám vztek,

klesá moje mínění... a zjištuji že vše bylo jen domění...

splněné řání, mi vlastně otevřelo oči... 

ach jo...

slabost

Mám slabost, řekla ona,
mám slabost řekla jsem já,
ona ani já netoužíme býti dvka tvá,
ale něco v tobě je,
něco co nás přitahuje,
tvůj dotek,
tvůj polibek.
Tvá přítomnost nás rozruší,
i když si přejeme mít nadhled,
stačí jen jeden tvůj pohled...
Děláš to ty,
jsou to ty detaily,
ta skrytá vášeň
v letmém dotyku,
skryté touha,
lesknoucí se v jiskrách tvých očí.
Napětí co vejde s tebou do místnosti,
 v mé přítomnosti.
Ach zamotala jsem se do té pasti,
a teď zbývá jen otázky si klásti,
neznám cestu úniku,
a tak jen bloudím,
hledám,
čekám,
až se zas objevíš...