Venku na mraze,
kouř od úst,
nahé nohy,
slza mi stéká po tváři,
proč
zimní krajina mlčí
nezná odpověď
stejně jako já

Neměla jsem
neudělala jsem
ale chtěla jsem
touýila jsem
nenáviděla se za to
nenáviděla jsem tebe
i když to není tvoje vina.

Neměla jsem
neudělala jsem
avšak vím,
že po tom stále toužím
Znám řešení
ale nejde to vyřešít

Neměla jsem,
neudělala jsem,
nenávidím se,
za ty myšlenky,
plné v mé hlavě,
běžte pryč

Neměla jsem,
neudělala jsem,
mám strach,
strach,
že to neovládnu

Neměla jsem,
neudělala jsem,
jednou
podruhé
ale co bude příště?

Neměla jsem,
neudělala jsem,
nikdy
mi nedošla
důležitost

Neměla jsem,
neudělala jsem,
já nechci,
nechci to považovat za důležité
prosím
proklínám se

Ten úsměv

Ten úsměv....
potají,¨
avšak tak blízko...
nenávidím se za to,
že se mi lívill
jiskry v tvých očí
ten tvůj pohled
ten tvůj úsměv
neřekla jsem
co jsem měla
dostal si mě jím
mám výčitky

Poslední rok

Vidím se jako včera,
rok zpátky,
sedím přemýšlím, co jsem udělala za šílenost,
proč Plzeň?
Bláznosvtví,
nikoho tam neznáš,
nikdy jsi to nedělala,
máš jen vášeň...
Čím se víc blížil začátek,
tím více rostl můj strach,
zžíral mě zevniř,
sežrl všechny mé pozitvní myšlenky a nadšení,
strach...
ach ten strach...
Avšak pak jsem musela...
přišel ten den...
A pak :)...
Strach odletěl kamsi a zbylo to dobré,
vášeň rostla,
já se učila,
malovala,
učitelé mě učily,
kamarádi mě učili,
učitelé chválili,
kamarádi kritizovali
a naopak...

Pak workcamp,
pak výstava a
Občas stojí za to překonat strach, abyste zažili něco úžasného :)
vždycky je to risk jak říká Isabelle.... ale je to 5O na 5O a člověk nikdy neví... tak to stojí za to zksuit

On

Vatoupils do dveří,

pohledy se střetly,

ja tě v nich poznala,

nevědouc, že ty mě taky...

Procházejíc kolem sebe

jsme se celý večer míjeli

Vstoupils do dveří 

a já z nich vycházela

pohledy se střetli

pozdravils mne

Večer se zamotal

zrychlil se

nabral jiné otáčky

Seděli jsme

mluvili a mluvili

slova společná

odlišná

avšak stejná

Bylo mi s tebou dobře

čas utíkal stále rychleji a rychleji

a pak se zasekl

Tvá otázka

má otázka

a tvá odpověď...

Víra umřela

Opět 

znova

proč

zas

už prosím pro jednou ne

prosit můžeš, ale nepomůže to...

Čas začal plynout pomaleji...

slova se proměnily v polibky

doteky

gesta

osudovou přitažlivost

i když jsem věděla, že nebude už zítra...

ale člověk žije jen v ten okamžik

Říkáš si to opakuješ,

ráno se snažíš zapomenout,

možná bys to i zvládla...

ale on se ozval..

proč?

proč?

A teď s hlavou plnou jeho

snažím se vnutit ty dva, kteří tam byli předtím

ale už to nejde...

zapomněla  jsem 

na koho jsem neměla...

zůstal v ní ten, kdo nemá...

a taková jsem já....

asi si neměl vcházet do dveří...

Nelituju... ten večer nejde zapoemnout..

čas nejde vzít zpět...

čas to zahojí...

a do té doby... já zas nešťastně zamilovaná...

z přítele nepřítel

Proč znova,

já stále stejná,

nepoučitelná,

prostě je to asi ve mně,

jako květina, 

upnu své kořeny, 

když drží nechám je v té zemi,

cítím se dobře bezpečně,

zůstávám na místě upnu se,

ale ni té zemi nejsem dlužna,

ale časem i země něco na oplátku

země začne chtít,

v ten čas odřezávají mě,

dají do  vázy,

kde uvadám za několik dní...

a z přítele se stává nepřítel

už nemůžu to udělat znova... nemůžu

Váza co rozpadla se

Jsem jako váza,
která se rozpadla
a teď se musí slepit...

Bývaly v ní krásně květiny,
plné barev,
různých druhů,
občas malá,
jindy velká,
někdy jedna,
podruhé celý puget
a pak najednou byla prázdná...
po to, co vylili z ní zakalenou vodu, která zbyla po poslední květině.

Byla prázdná,
najednou tak lehká,
úplně jiná než předtím,
za nějaký čas na ni začal padat prach,
pak do ní lidé začali strkat,
až nakonec spadla,
rozpadla se na tisíce kousků...
a teď je čas je sesbírat
a slepit dohromady